Kdo si dnes vzpomene na 22.červen 1941 ? Přesto v ten den byla na Slovensku velká sláva, plná náměstí, vlajky, bojová nálada, oslavné projevy. Slovenskem znělo luďácké : „ Na stráž ! “ Kdo dnes ví, že s třímilionovou německou armádou se vydalo na východní tažení i naše bratrské Slovensko. Jeho 60tisícová armáda byla dokonce první, co stála po boku Hitlera ! Na východ se vydaly dvě slovenské divize. Následně se k východnímu tažení připojilo ještě Maďarsko, Finsko, Itálie, Rumunsko a legie dobrovolníků ze Španělska, Chorvatska, Belgie, Norska, …. a z dalších evropských porobených států. Jejich zapojení mělo vyvolat dojem, že jde o celoevropské tažení proti „bolševizmu“. Dle Adolfa Hitlera měl SSSR padnout do šesti týdnů. „ Stačí kopnout do dveří a celá ta prohnilá ruská stavba se zřítí. “ Jak lákavá to byla představa, rozsáhlé území, obrovské surovinové zdroje, laciná otrocká pracovní síla. Jak lákavý to byl podíl na kořisti. Uplynulo 82 let od útoku Německa a jeho spojenců na Sovětský svaz. Dnes se tato válečná událost nepřipomíná, máme zapomenout ? Přitom před 82lety svět sledoval s obavami pochod Hitlera a jeho spojenců na východ....

V den útoku pronesl slovenský prezident Josef Tiso projev k národu, z jeho projevu až mrazí : „ … v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury. Zvolili jsme a to ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší, pod vedením Adolfa Hitlera. S Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce ! Jako první jdeme po boku Němců proti Sovětům .“ Politici Slovenska se hájili tažením proti bolševizmu, osvobozením evropských národů, vytvářeli sny o „Nové Evropě“. Slovensko sice bylo vtaženo do této agrese, ale souhlasilo s politikou Německa, chtělo si zajistit místo v Nové Evropě. Těšili se na podíl z kořisti. Slovenská armáda dokonce došla až pod Kavkaz. Z historie víme, že ta slovenská euforie netrvala dlouho, od roku 1943 jejich cesta vedla již opačným směrem…

V roce 2008 vyšla v Ottově nakladatelství publikace „ Slovenský štát v obrazech“, od autora Ivana Kamence. Projevy slovenských politiků byly tehdy plné obdivu k nacismu a nenávisti vůči SSSR. Řízená propaganda i účelové fotografie měly před veřejností obhájit slovenskou účast na válce proti SSSR. Doprovodné texty válečných fotografií to dokazují : „slovenští vojáci na břehu Azovského moře, slovenští vojáci odvádějí zajaté sovětské vojáky, slovenští vojáci rozdávají potraviny ukrajinským dětem, bojové přátelství slovenských a německých vojáků..... “ Vidíme také fotografie z výstavy ukořistěné vojenské techniky. Účast škol byla povinná, účast veřejnosti hojná. Cílená propaganda byla zaměřena zejména na mládež.

V mohutných prostorách Ruska, Ukrajiny, … našlo svůj hrob, vedle milionů německých, italských, maďarských, rumunských,… i tisíce „našich“ slovenských vojáků. Dnes leží zapomenuti daleko od domova. Tisíce těch co prozřelo, následně vstoupilo do 1. Československého armádního sboru. Za agresí Německa a jeho spojenců, zůstaly tisíce vypálených vesnic, měst, padlo 26 milionů sovětských občanů, 14% obyvatel tehdejšího SSSR. Co ví dnes náš student o této kruté válce s miliony zavražděných, padlých, zmrzačených ?

Dnes se o tomto historickém škraloupu Slovenska příliš nemluví. Neslyším omluvu od představitelů Slovenska, zejména od paní Čaputové. Slovenskou agresi proti SSSR nám připomene snad jen ten dějinami zmatený major Haluška, zvaný „Terazky“ z Černých baronů a jeho „ čo bolo to bolo, terazky jsem majorom. “ Politici se dnes již ani nečervenají, opět slyšíme kolem sebe slova o ruské hrozbě. Na východ Evropy směřují vlaky s vojenskou technikou. To co stavěly generace, je zničeno ve vteřině. Atomová hrozba je realitou. Umírají ženy, děti... Slované zase bojují proti Slovanům.

Platí to známé „Cui bono ? Komu ku prospěchu ? Slovo mír se stává slovem zapovězeným. Válka, agrese, smrt se staly součástí našeho všedního dne. Jiný názor je nevhodný, zase ve společnosti šeptáme, ohlížíme se a doma ke školáčkovi : “ Pepíčku, neříkej ve škole to, co si říkáme doma! “